Říjen 2012

*Every now and then I fall apart*

4. října 2012 v 21:19 | Méérs ☮
Možná je to mou rodinnou deformací zvanou nekonečné štěstí, ale stejně.. po skončení praxe v družince mám pocit, že děti z rozvedených rodin jsou vyloženně imunní k jakékoliv úctě a respektu ke starším... "Já vás ale nemusím poslouchat, vy nejste moje paní učitelka." No a? To řeknou snad i svý náhradní mamince: "Já tě nemusim poslouchat, ty nejsi moje matka!"? Nebo co?! No to je jedno, sice jsem si myslela o prdeli, ale odpověděla jsem velice slušně: "Ale Aničko, já jsem teď tvoje paní učitelka, takže mě poslouchat musíš." Tečka.
Nechápu ty kecy o "dlouhejch pod/zimních večerech". Každej večer, ať už je letní nebo zimní, mi vždycky uteče hrozně rychle. Ze školy se vracím utahaná v šest večer a asi proto se vždycky cejtim tak, že bych se nejradši oběsila na vlastních střevech, K tomu ta hnusná povinná četba k maturitě. Chytám záchvaty z toho, že nestíhám. Nestíhám číst, nestíhám psát, rozebírat knížky, psát témata do angličtiny, malovat obrazy do výtvarky a učit se do pedagogiky. Nechápu podstatu řecký filozofie a rozdělení architektury. Deptá mě rejpat ve výtvarce do plastový desky a v češtině dělat, že se mě nějak dotýká fakt, že mám nejlepší slohový skóre na škole, ale jinak jsem úplně na hovno. Seru kecy bejvalý češtinářky o debilovinách, že bych se měla stát spisovatelkou a angličtinářky, že bych se měla na vysoký věnovat anglině. Chci se na celý studování a školy už jednou pro vždycky vysrat a jít do školky. Hrát si s dětma, ukládat je do postýlek a číst jim pohádky. Chci s nima jezdit na bazének a převádět je poctivě přes přechod... Just a dream.
Není čas a důvod zoufat. Věřim, že se přes to přenesu a až zas začne svítit sluníčko, tak bude líp.

Is nothing I can do...


Méérs